Jaromír Typlt | El poeta ocasional

Jaromír Typlt

poesía checa


En vida    




Escribo sobre ello 
aunque en ello no quiero pensar 
 
No tengo ni idea 
de por qué siempre me aferro a ciertas palabras 
a algunas de esas palabras 
en las que al final naufrago 
 
«¿Eso te ocurrió aún 

            en vida?» 
 
            Aquella tarde estaba paseando un poco fumado 
            por el prado de atrás 
            y desde la hierba me observaba sentado un gato blanco y negro 
            Fue mi fin 
            De pronto vi que todo llevaba hacia él 
            y que así, 
            según estaba sentado 
            no podía evitarlo 

            Me vi cambiando mi trayectoria a propósito
            y dirigiéndome a otra parte
            solo por él
            pero de un modo igualmente inútil y transparente
            llegaba a otra parte y de nuevo regresaba hacia él

            O bien dando rodeos
            o directamente

            El lazo se iba encogiendo hasta que el gato huyó

Lazo,
de nuevo otra de esas palabras

En cuanto me lanzo tras alguna de ellas
en su lugar empieza a acechar otra con la que
no debería haber empezado nunca

Y después ya no ayuda ni tachar ni huir
tras otra palabra
            Ninguna es esa otra
Y todas se lo recuerdan recíprocamente

Ya no siento el poema sino sólo un frío ahogo
porque ninguno de nosotros los vivos
querría saber realmente
y aún menos experimentar
qué puede significar

            en vida

            Hasta que eso huya de mí
            Como entonces



Salta hacia arriba




Agrisada y alternadamente se pierde al alcance
de una polvareda gris
a la altura de los ojos

Ahora solo es la irritación del aire
que se recoge contra la roca aquí y allá
pero no espera de ella ni el más mínimo movimiento
y ahora hace ya años que viniste aquí
y años en los que ya no tendrás
de donde venir

Ahora todo suena
como un sinsentido porque esa vida más corta
y aún la vida más corta de todas
aquí mismo esboza unas esquirlas resplandecientes
donde cada una de las moscas elige un rayo

Ahora su enjambre salta hacia arriba

Ahora duda un momento todo entero
si volver abajo
pero ya has reconocido tú solo
que no conseguirás perforar el vacío
de ese titubeo te faltan filos
te falta el centro y la roca
rechaza el titubeo y tú
ahora finalmente ves esa roca

En ese gris abrumador que se endureció
tan rápido que lo que ha sido ahora
lo podrían contar todavía
los hijos de tus hijos

Y ahora ya no se extinguirá a tiempo
ni esa roca



Zaživa




Píšu o tom
a nechci na to myslet

Nemám potuchy
proč se vždycky upnu na jedno slovo
nějaké takové slovo
na kterém nakonec ztroskotám

„To se ti stalo ještě

            zaživa?“

            Toho odpoledne jsem se v tom trochu potácel
             vzadu po louce
             a z trávy mě sledovala černobílá kočka
             Byl to můj konec
             Najednou jsem viděl že k ní všechno vede
             a že se jí
             jak tam sedí
             nedokážu vyhnout

             Viděl jsem se jak natruc měním směr
             a mířím jinam
             jenom kvůli ní
             ale stejně průhledně marně
             zase jinam zase nazpátek

             Buď nepřímo k ní
             Nebo rovnou

             Uzel se stahoval dokud přede mnou neutekla

Uzel
zase jedno z těch slov

Sotva se za nějakým takovým pustím
už na jeho místě začne číhat něco
s čím jsem si vůbec nikdy neměl začínat

A pak už nepomůže ani škrt ani útěk
za jiným slovem
            Žádné není jiné
A všechna si to navzájem umějí připomenout

Necítím už báseň ale jen studený stisk
že nikdo z nás živých
by asi nechtěl doopravdy vědět
natož prožít
co může taky znamenat

            zaživa

           Dokud to přede mnou neuteče
            Jako tenkrát 



Ucukne vzhůru




Šedé napřeskáčku těká na dosah
šedému naprach
ve výši očí

Teď je to jenom podráždění vzduchu
který se sem tam sbírá proti skále
ale nečeká od ní sebemenší hnutí
a teď jsou to roky než jsi sem přišel
a roky kdy už nebudeš mít
odkud přijít

Teď to zase zní
jako nesmysl protože i ještě kratší život
a ještě i ten nejkratší život
hned tady načrtne svítivou tříšť
kde si každá z mušek rozhoduje o paprsku

Teď jejich roj ucukne vzhůru

Teď chvíli celý zaváhá
jestli se snést zpátky
ale ty už jsi sám uznal
že probodnout to prázdno uvnitř mihotání
nedokážeš schází ti ostří
schází ti střed a skála
zamítá mihotání a ty
teď konečně vidíš tu skálu

V drtivé šedi která se zpevnila
tak rychle že co bylo teď
o tom by ještě děti tvých dětí
mohly vyprávět

A teď už nepohasne včas
ani ta skála


JAROMÍR TYPLT (1973, Nova Paká, República Checa)
Traducción: Elena Buixaderas
Fuente: Lyrikline
Enlace: Buenos Aires Poetry
Imagen en GVUO

0 Comentarios